nevýznamné ublognutí jednoho navrátivšího se z dovolené.

10. července 2011 v 18:31 | Pavelondra
nevýznamné ublognutí jednoho navrátivšího se z dovolené.
Jestli jste si vážení říkali, že je tenhle blog death, kaput či mrtvý, jste na omylu.
Jen prostě nebylo o čem tu psát, články, co jsem zveřejňoval byly poněkud jiného charakteru.
Ale, teď zas píšu, na soukromý blog, soukromé zážitky z dovolené.


Vidící lidi, mé spolucestující nevyjímaje jsou z 90% posedlí focením čehokoliv, kohokoliv a kdykoliv v množství více než
velkém. Jelikož já tuto zálibu, u některých úchylku provozovati jaksi nemůžu, rozhodl jsem se své dojmy z pobytu u moře
prezentovat formou, které by nevidomý člověk rozuměl přece jen více než kvantům fotografií na facebooku.
s opicí na cesty
Nadpis hovoří sám za sebe. Rada na začátek, toto rozhodně, ale rozhodně nedoporučuji.
O co šlo? jen o to, že jsem se asi zbláznil a noc před odjezdem do ciziny jsem strávil ve společnosti geeků a geekerek z Brna
i odjinud na skvělé akci Gpivo.
Jak již název napovídá, konzumoval se zde onen zlatý mok, v mém případě v množství dosti vysokém.
Výsledkem byl návrat domů někdy kolem půlnoci a okamžitý přesun do postele.
Vstávání někdy ve čtyři ráno dobrému fyzickému stavu v tomto případě rozhodně nepomůže.
Moje první ranní věta tedy byla: "Můžu si uvařit ještě silný kafe?"
Káva mě trochu vzpružila, Takže jsem byl jakš takš svěží a připraven vyrazit.
když jednoho technika sklame a geek si neví rady.
Cesta probíhala hladce, bylo hezky a všichni měli dobrou náladu. Kromě mě tedy v autě seděla moje máma, můj bratranec a mámin
přítel.
Až za Vídeň šlo vše hladce, to ovšem jen do chvíle, kdy jsme zjistili, že milá gps navigace tomtom se odebrala do věčných
lovišť a nejevila ani tu nejmenší snahu se vrátit k životu, prostě a jednoduše jí chcípla z neznámých důvodů baterie a to i
přes to, že celou dobu vězela v dobíjecím autodržáku.
Počáteční rozhořčení brzy opadlo: "však co, nejsme uplně na hlavu, dojedem tam i bez navigace."
Aspoň jsme si to mysleli, to ovšem jen do chvíle, než jsme místo sjezdu na Slovinsko zamířili na dálnici, která by nás
zavedla do německa nebo Itálie.
"Stala se chyba, vrátíme se." Všichni brali situaci klidně. Když jsme téměř na stejném místě dálnice ovšem odbočili špatně
podruhé, nikdo už klidný moc nebyl a místo klidného ujišťování padaly hlášky jako: "co je to za kokotské značení." a podobně.
Pak někoho napadlo, že bychom k navigaci mohli využít moji milou drahou nokii a její software ovi mapy.
Jestli tohle bude číst nějaký opravdový geek, nepomyslí si o mě nic pěkného. Důvod byl jednoduchý. Nějakým záhadným způsobem
jsem aaž v té vypjaté a kritické chvíli zjistil, že mi jaksi v telefonu schází mapové podklady, hlasové pokyny a že mám v
zahra ničí úplně zakázaný internet, takže o nějakém navigování nemohla být řeč absolutně žádná.
Naštěstí se nám na potřetí na Slovinskou dálnici najet povedlo a od té doby už šlo vše téměř hladce.
Rada pro všechny, jestli pojedete do zahraničí, nezapomeňte si zkontrolovat, zda vám funguje autonabíječka vaší gps, příp,
jestli máte plně funkční navigaci v mobilu, ať už s internetem nebo bez něj. Bloudění není nic příjemného.
dovolená, přátelé, výlety, déšť i slunce
A konečně je tu hlavní část tohoto článku, dojmy z dovolené samotné
Ubytováni jsme byli u jedné milé chorvatky ve velkém domě poblíž městečka Starigrad, které leží necelých 30 KM od velkého
města Zadar.
Já sám nikdy nestál o nějaké luxusní apartmány, hotely s klimatizací a podobné blbosti, proto mi ubytování ve Starigradu
vyhovovalo absolutně.
Dalším pozitivem tu byl fakt, že na totéž místo jezdíme každý rok a jak každý ví, není pro nevidomého nic lepšího, než trávit
pobyt na místě, které zná a kde není problém s orientací a podobnými věcmi s tím souvisejícími.
Celé mi to připadalo jako pobyt na nějaké letní chatě tady v česku, jen s dvěma podstatnými rozdíly, v česku nemáte u domu
cikády a taky tam nenajdete minipláž s velmi pohodlným přístupem do moře pouhých patnáct metrů vzdálenou.
První den po příjezdu nás ve Starigradu uvítalo vedro k padnutí, po nezbytném vybalení jsme všichni zamířili svorně do vody,
jinak bychom asi lekli.
Druhý den ovšem čekalo naši čtyřčlenou skupinku nemilé překvapení v podobě zatažené oblohy a vytrvalého nepříjemného
mrholení.
O koupání nemohla být tedy žádná řečk, tak jsme podnikli nájezd na Starigradské tržiště a obchod se zmrzlinou.
Odpoledne změna žádná, takže tentokrát jsme se vydali autem do města Zadar, které má velmi hezké historické centrum, úzké
uličky, malé starobylé náměstí, kavárničky, hospůdky a davy turistů k tomu.
Na místní katedrále se nachází též věž, na kterou je možno vylézt a pokochat se výhledem na moře, lodě a město z výšky.
Já se však kochal něčím naprosto jiným. Nějaké výhledy mi byly ukradené, za to mě zaujaly tři věci. První bylo točené pivo,
druhou pečená kukuřice.
Třetí a o mnoho zajímavější věcí byly mořské varhany, což je soustava děr vyvrtaných do kusu pobřeží. Pobřeží je stupňovité,
vypadá jako velké schody a do každého schodu jsou vyraženy ony díry. Jak fouká vítr a moře dělá vlny, působí vše na díry a ty
vyluzují velmi zajímavý zvuk, podobný velkým varhanním píšťalám.
Zážitek pro lidské ucho je to opravdu nevšední, však celá oblast byla taky pěkně narvána turisty.
A to už se také vyčasilo i nálada byla tedy lepší.
Třetí den došlo k zásadní události, kterou nikdo z nás nečekal, ale která se stává s pravidelností každý rok, co do
Starigradu jezdíme.
Přijeli totiž neohlášení turisti, čtyřčlená rodinka kdesi od Kutné hory, která si vyjela do chorvatska bez toho, aniž by její
členové měli potuchy, kde složí hlavy.
Silnice a dálnice dovedly tuto rodinku až do Starigradu. Bylo na čase, dle toho jak znaveně působili bylo jasné, že už by asi
o moc dál nedojeli.
Ti, co mají malé děti či sourozence mi jistě dají za pravdu, že dvě čtyřletá děvčata dokáží tichý dům velmi rychle oživit.
Kutnohorská rodinka nebyla v tomto případě výjimkou.
A dál už to šlo pak ráz naráz.
Další den po příjezdu oněch cestovatelů se již vyčasilo a mohla začít ta pravá dovolená.
Ovšem jak pro koho, moje máma s přítelem a bratránkem se roznhodli, že se asi potřebují fyzicky pořádně unavit a vydali se na
túru do místního národního parku malá Paklenica "nevím jak se to přesně píše."
Já, jelikož jsem dojel za mořem a ne za horskou turistikou jsem nebyl vybaven odpovídající obuví a tak jsem zůstal s
Kutnohorskou rodinkou na pláži a začal se s nimi během pobytu v moři pomalu seznamovati.
Další navazování přátelství pak probíhalo během pětikilometrové cesty na zmrzlinu a zpět.
To už se vrátil i i odvážní turisté, unavení, ale spokojení a plní dojmů a samozřejmě fotek.
A tak to šlo den za dnem. Ráno koupání v moři, povídání na pláži, obzvlášť paní Táňa z Kutné hory se projevila jako osoba,
oplývající velkým smyslem pro humor.
Do toho přijela další skupina, rodina z polska, kterou jsem znal již z loňska, jejich syn Michal mě jeden večer vzal na
vycházku, při které jsme vydatně popíjeli místní pálenku, která se nazývá rakia a která je velmi silná.
Po dvou kalíšcích rakie vám je už úplně jedno, že nerozumíte ani slovo polsky, domluva je tak nějak automatická a samozřejmá.
Jeden den nám pak ještě pršelo, tak jsme se vypravili na 70 KM vzdálený ostrov Pag a prozkoumali místní malé, historické
městečko.
Mámin přítel a můj bratranec rovněž chovají velkou lásku ke všemo, co jakkoliv souvisí s masem, takže se každý večer na našem
jídelníčku objevovaly věci jako špekáčky, klobásy či vepřové potažmo kuřecí steaky.
Naopak paní Táňa měla velkou zálibu v rybách, takže jeden večer jsme místo kuřat a vepřového ochutnali také velice dobře
upravené sardinky, které dle mě byly znamenité, které ale ne všem chutnaly, "že by někteří rybí maso nepovažovali za
opravdové maso? :D :D"
Během dovolené jsem se také leccos dověděl o tom, jak správně ekologicky hnojiti půdu a rostlinstvo, ne nestává se ze mě
zemědělec, to jen chudák paní Táňa se průběžně zučila na vysokoškolské zkoušky a občas nahlas předčítala.
Po této zkušenosti je mi jasné, že dále zůstanu u pedagogiky a angličtiny a zemědělství ať ekologické či neekologické se mou
zálibou nikdy, ale nikdy nestane,
Býti počítačovým nadšencem a geekem mi příjde o mnoho lepší, toť můj názor.
K nezapomenutelným dojmům z této dovolené rozhodně patří rozhovory s paní domácí. Její jméno Božica, je hezké typicky
chorvatské jméno a ona sama působí velice svěže a vitálně a to i přes její, již pokročilejší věk.
Chorvatsky neumím ani ň, ale po třech či čtyřech takových rozhovorech, občas proložených panákem rakie člověk postupně
rozumět začne, obzvlášť když milá paní Božica měla ve svém domě již tolik čechů, slováků a slovinců, že jí samotné nečinilo
porozumění lidem těchto národností téměř žádné problémy.
cesta domů a závěr
A pak už přišlo dnešní ráno a my byli hotovi vyrazit domů.
Kutnohorská rodinka odjížděla zároveň s námi, takže paní Božica měla zas jednou úplně prázdný dům.
Přiznám se, že nebýt našich přátel z Kutné hory, kdo ví jak by to s blouděním dopadlo, naštěstí užívali v mobilu stejnou
navigací jako já, takže zkopírování mapových podkladů bylo záležitostí deseti minut.
Celou cestu domů jsem tak neprospal, jak jsem původně zamýšlel, ale poslojuchal jsem mobil a sledoval, kudy jedeme a kde a za
jak dlouho odbočit.
A jak to dopadlo? Ztratili jsme se pouze jednou, to když řidič na radu mé navigace nedal a spolehl se spíše na špatně značené
směrovky u Vídně a místo na Brno se tak vydal sice také do Česka, ale na Prahu.
Dovolená se mi líbila, nebýt dvou či tří deštivých dnů, byla by ideální.
Poznali a potkali jsme nové lidi a tak získali nové přátele.
Užili jsme si moře a sluníčka, opálili se či mírně připálili, to každý trochu jinak.
Podnikli jsme zajímavé výlety na zajímavá místa.
Vypili a snědli jsme spoustu dobrých věcí.
Zkrátka a dobře jsme si užívali dovolenou přesně tak, jak si to já představuji, bez problémů a konfliktů a ke spokojenosti
všech.
Jak to vidí ostatní, to říci nemohu, já sám jsem si ten týden však užil na plné pecky a těším se, až se za rok zas vrátím do
jednoho malého městečka, které se jmenuje Starigrad a kde rakiu nalévá milá paní Božica.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evi evi | Web | 11. července 2011 v 16:09 | Reagovat

To zní naprosto idylicky. Od piva před odjezdem až po tu rakiji a všechno to chutné jídlo k tomu - ještěže teda nefotíš, poněvadž bych tady slintala ještě víc než teď:-D A jsem ráda, že blog is not dead, když už stránky ClaireM najednou zmizly - nevíš o ní něco? Koukala jsem, že už nepřispívá ani na innereye...

2 pavelondra pavelondra | 13. července 2011 v 2:31 | Reagovat

[1]: nemá co přizpívat zatím, jak byli všichni ze začátku nadšení, tak to nějak upadlo a zůstali jsme jen mi dva já a @clairem trovna nedávno jsme to řešili, říkala že něco připíše, ale neví co, takže zatím to je tak trochu víc o technice než o čemkoliv jiném ten blog

3 cernapaya cernapaya | 16. července 2011 v 19:16 | Reagovat

Pěkný, tak to muselo být fajn:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama