Rakousko

29. listopadu 2009 v 15:46 | Pavelondra
Začátek adventu v Mariazell a opravdové peklo v Gusberku

Včerejší den jsem celý strávil v Rakousku, rád bych se s vámi podělil o své zážitky.
Na programu byly dvě zastávky, poutní městečko Mariazell, kde probíhalo svěcení adventních věnců.
Druhou zastávkou bylo nedaleké městečko Gusberk, kde zas pro změnu probíhala akce úplně odlišná, přehlídka všech možných i nemožných masek čertů a jim podobné havěti.

Z Brna jsme vyrazili o půl osmé ráno dvoupatrovým autobusem cestovní kanceláře Holiday, která celou akci pořádala.
Po nezbytném uvítání jsme vyrazili směrem na Znojmo a přechod Hatě, po cestě jsme ještě v Pohořelicích nabrali pár posledních turistů a zamířili jsme směrem do Rakouska.
Během cesty se naše vedoucí starala o velice zajímavý výklad, řeč došla na vinařský rakouský průmysl, rakouskou historii, územní rozdělení, sportovní vyžití (především lyžování) a spoustu dalších věcí.
Všechny tyto informace byly velice zajímavé a já jsem poslouchal tak pozorně, jak to jen šlo, dokud jsem někdy kolem půl jedenácté dočista nevytuhl.
Probudil jsem se až někdy kolem půl jedné, kdy jsme se blížili k cíli naší cesty.
Bylo to akorát včas, vedoucí nám zrovna vykládala o historii městečka Mariazell a o některých zajímavostech, které je zde možno spatřit.
Povídání o místní bazilice šlo jedním uchem tam, druhým ven. Zato když přišla řeč na muzeum perníku a místní likérku, to už jsem se probudil dočista.
O muzeu perníku se zde chci rozepsat trochu více, osobně jsem ho sice nenavštívil, ale to, co nám naše průvodkyně vykládala je natolik zvláštní, že vám to tu přepíšu.
Pohádku o perníkové chaloupce zná dnes asi každý, Jeníček a Mařenka zabloudí v lese, najdou perníkovou chaloupku, ježibaba je chce upéct...
Zde je příběh, podle kterého tahle pohádka možná vznikla.
Celé to začalo tak, že kdysi dávno, kdy chodívali poutníci do městečka ještě pěšky, žila v Mariazell nějaká paní, její jméno nám nikdo neřekl, buď si jej průvodkyně nepamatovala, nebo jej historické záznamy neuvádějí.
Jisté je, že tato žena byla proslavena tím, že každého, kdo do městečka přišel hostila svým vlastnoručně upečeným chlebem.
Ten se stal v okolí vyhlášeným, takže jí začaly příjmy z pekařské činnosti rychle růst.
Jednoho dne si tato místní pekařka dostala chuť si trochu zaexperimentovat, lépe řečeno se jí do těsta na její pečivo dostalo nedopatřením větší množství medu. Řekla si, že by bylo škoda tohle nové těsto vyhodit, začala experimentovat a výsledkem bylo... nic jiného než perník.
Ten se stal zanedlouho v okolí velmi žádaný.
Ovšem některým lidem se nelíbilo, že pekařka z produkce perníku pro pocestné bohatne čím dál víc a začali jí závidět.
Přizpělo k tomu také to, že si recepturu na svůj perník velice pečlivě střežila.
Stalo se tedy, že jistý místní bohatý sedlák si usmyslel, že onu tajnou recepturu získá.
Sám si na nějakou vloupačku k pekařce netroufl ani náhodou a proto neváhal ani chvíli a poslal k ní své dva pracovníky.
Byly to dvě malé děti, sirotci, kteří u sedláka pracovali.
Jestli jim něco slíbil, nebo jim to dal příkazem se neví, jisté je jen to, že je jedné noci poslal k pekařce, aby ji její tajnou recepturu sprostě ukradly.
Dopadlo to velice špatně.
Ne pro sedláka ani pekařku, ale pro ty dvě děti.
Byly chyceny a po (řádném) soudu byly obě odsouzeny k upálení na hranici.
A tak prý vznikla pohádka o perníkové chaloupce... no dle mého názoru, poněkud zvrácené.
Po tomto nepochybně zajímavém příběhu už jsme však zastavovali na Mariazellském parkovišti a byl čas konečně vylézt z autobusu.
První naše kroky vedly do místní likérky, ta zde stojí už někdy od poloviny 19. století a vyrábí tři druhy likéru, sladký, středně sladký a hořký.
Receptura na výrobu likéru je stejná už od vzniku továrny.
Likér se vyrábí z 33 druhů místních bylin, lihu a cukru, vše v určitém poměru podle toho, jaký druh likéru se vyrábí.
Sám jsem ochutnal od každého druhu dvě skleničky a velice mi to chutnalo.
Po návštěvě likérky šli někteří do muzea perníku, někteří na prohlídku jeslí, jejichž model patřil jedné z místních rodin a někteří zamířili do kostela na svěcení adventních věnců.
My s mámou jsme nejdřív zamířili do restaurace na oběd, pak jsme si šli prohlídnout kostel a nakonec jsme skončili na náměstí, kde se světily věnce.
Mezi tím vším jsme ještě stačili prolézt spoustu stánků s občerstvením (pečené kaštany byly velice dobré, stejně jako místní svařák)
V pět hodin odpoledne jsme nastoupili do autobusu a vyrazili do Gusberku za čerty.
Dorazili jsme asi půl hodiny před začátkem přehlídky, takže jsme měli ještě chvíli na to, abychom si prohlídlináměstí a okolní stánky.
V sedm hodin začala vlastní přehlídka.
Jednalo se vlastně o sedm skupin mládeže z okolí Gusberku, které se na tento večer převlékly za čerty všech možných druhů.
Každá skupina měla slavnostní nástup, který zahrnoval hudební a pirotechnický doprovod.
To celé trvalo asi hodinu, čerti vypadali velice akčně, nejspíš to bylo tím svařákem, který všude kolem prodávali.
Nakonec se všichni seskupili na náměstí a tam se připojili k ostatním na nevázanou zábavu ve stylu disko.
Čerty hráli především mladí kluci, kteří se své role zhostili s nebývalým nadšením.
Nejedno děvče tak dostalo čertovskou metlou přes stehna nebo přes zadek...
Já sám jsem se velmi bavil. Máma si vzala do hlavy, že je zbytečné mi všechny ty masky nějak moc popisovat, vyřešila to tím, že když se k nám připletla skupinka tří čertů ve velmi společenské (svařákové) náladě odchytila jednoho z mladíků se slovy foto bitte a já si při té příležitosti mohl prohlídnout jeho rohy a dlouhý čertovský ocas, mladíkovi to zjevně moc nevadilo, ale na závěr stejně neodolal a tak jsme oba, já i máma dostali čertovskou metlou přes lýtka...
V osm hodin jsme po velice únavném večeru a asi čtyřech nebo pěti svařácích zamířili konečně k autobusu, kde na nás již čekaly teplé párky.
Po večeři jsme se pak konečně rozjeli k domovu.
Zbytek dne proběhl velice příjemně, celou cestu z Gusberku až do české republiky jsem prospal.
Doma
v Újezdě jsme byli někdy kolem třetí ráno.
závěr:
Akce byla velice vydařená, začátek letošního adventu si budu pamatovat ještě velmi dlouho.
Pavel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evi evi | Web | 30. listopadu 2009 v 0:30 | Reagovat

Docela drsná pohádka;-) Jen je mi divné, že by někoho za krádež upalovali na hranici - spíš bych čekala, že jim za to useknou ruce nebo tak něco. Asi jiný kraj, jiný mrav...

2 Grilované kuře Grilované kuře | E-mail | Web | 1. prosince 2009 v 16:39 | Reagovat

To bych chtěl vidět jak čerti tancují na disko. To určitě musí být zajímavý. :D

3 clairem clairem | 5. prosince 2009 v 17:40 | Reagovat

Téda, takovou akcičku ti závidím...
No, a ta pohádka je taky dosti drsná, chudinky dětičky. To s nima měli upálit i toho dědka - respektive měli ho upálit místo nich...

4 handis handis | 13. prosince 2009 v 10:16 | Reagovat

velmi čtivý text, pobavil mě :-)

5 Marcela Marcela | Web | 15. listopadu 2013 v 16:51 | Reagovat

Rakouské Alpy jsou určitě dobrou volbou pro to jet si zalyžovat. Je to co by kamenem dohodil (ve srovnání třeba s Francií každopádně), ceny jízdného jsou přijatelné a lyžařské terény se počítají určitě k tomu nejlepšímu v Evropě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama