Březen 2009

hafo dlouhej řetězák

28. března 2009 v 4:58 | Pavelondra
Tak tu zas po delší dobbě něco vkládám, jde o řetězový dotazník, který jsem si zkopíroval od Clairem.
Upozornění, je fakt dlouhej.


--------------------------------------------------------------------------------
Tužka nebo propiska? Spíše propisky, tak nějak jsem na ně zvyklej.
Fixa nebo pastelka? - Spíše fixy.
Bělítko nebo zmizík? -
Sukně nebo kalhoty? - Rozhodně kalhoty!!!
Sluneční brejle nebo klobouk? - Ani jedno, nejraději mám kšiltovky.
Televize nebo PC ? - Pc...
Čína nebo česká kuchyně? - Čínskou kuchyni v poslední době nemusím, když všude kolem slyším, co tam do těch svejch jídel
rvou... Není nad knedlo, zelo vepř a pívo.
Prstýnek nebo naušnice? - Tak v tomhle případě ani jedno.
Takovýhle věci nosí punkeři a hip-hopeři a já se zatím neřadím ani do jedné z těchto komunit... I když, člověk nikdy neví.
Židle nebo křeslo? - Není nad moji otáčecí židli u počítače.
Internet explorer nebo Firefox? - Internet explorer na běžné prohlížení stránek, firefox na stahování a na stránky kde je
nutno opisovat kódy z obrázku.
Triko nebo svetr? - Na léto krátké tričko, nejlépe s nějakým parádním nápisem, v zimě pořádnej, tlustej svetr.
Ananas nebo hruška? - Ananas jedině konzervovanej, hrušky miluju.
Jahoda nebo meloun? - Jahody, u melounu nesnáším ty pecky co sou uvnitř.
Kuře nebo ryba? - Ryby mám o něco raději, ale jen o trochu.
Hovězí nebo kuřecí? - Kuřecí, i když taková svíčková se šlehačkou a brusinkama taky špatná není.

Žlutá nebo červená? - Žlutá.
Hnědá nebo černá? - Černá...
Hustý nebo krutý? - Hustý.
______________________
Upřímný?
- Snažím se být ale někdy to taky nejde.
Hodný? Pokud nemám extrémě urýpanou a provokatérskou náladu, tak bych řekl že i docela jsem.
Přátelský? - Spíš jo.
Uzavřený? Ani náhodou, ti co mě znají, mohou potvrdit, jsem schopnej se bavit skoro s kýmkoliv o čemkoliv.

Samostatný? - Samostatný, jak v čem no ale řekl bych, že se samostatností jsem na tom ještě dobře.
Rozhodný? - Jo to jsem určitě.
Sobecká? Nevím... někdo by řekl, že jo, ale já se vždycky snažím podřídit tak, aby se měli dobře... :D Vyjma jediného
případu.. ehm, zasvěcení ví... :D
Hádavý? - Jooo to ani ne, jen když uvidím svoji vlastní sestru, tak jsem schopnej se s ní hádat o úplně každé kravině.
Ulhaný? - Lhát moc neumím, vždycky když se o to pokusím, je to na mě příliš poznat.

Agresivní? - Joo tak když se naštvu fakt hodně a to už musí být teda fakt něco, tak jsem fakt asi agresivní dost.
tvrdý? - Jsem pravý opak, hrozná měkota.

Jemný? -Rozhodně ne, spíš drsnější typ.


Milý? - Na milé lidi jsem milý vždy, snažím se, jak to jen jde.
Ukřičený? - Docela jo
Máš rád?
Společnost? - Já jsem tvor společenský, pokud to nejsou vyloženě lidi, které nemám rád tak jsem pro jakoukoliv společnost.

Samotu? - Když jsem sám doma, tak jsem fakt happy, takovej božskej klid, pustím si rádio a je to.
Přírodu? - Jo přírodu můžu, hlavně takové ty sešlosti u táboráku.
Jídlo?
- NO tak na jídle jsem asi dost závislej, jak jsem hladnej tak jsem protivnej.
Když Ti někdo lichotí? - Vzhledem k tomu, že se to moc často nestává tak to rád docela mám.
Hudbu? Bez hudby bych si to asi těžko dovedl představit, poslouchám něco skoro pořád.
Pořádek? No jako většina chlapů moc pořádkumilovný nejsem.
Smích? - JO směju se rád, když mě něco opravdu pobaví, sem schopný se chlámat docela dlouho.
Srandu? - Jasně že mám rád, pokud to ovšem není taková ta sranda v těch televizních pořadech na nově, to jen nevěřícně
kroutím hlavou.


To bylo něco o Tvých vlastnostech .. Teď napiš ..
Něco, co na sobě opravdu nesnášíš.
JO tak nesnáším to, že se nechám snadno vytočit nebo vyprokovat a to většinou kvůli úplné kravině.

A teď něco,co se Ti na sobě líbí... - Možná ta moje bezprostřednost...
A co miluješ na životě. - Na životě? No asi každý nový den, který mám možnost prožít a když je to s přáteli, tak je to ještě
lepší.

Co máš ráda na svých přátelech a proč jim tak věříš. No mám na nich rád, to jací jsou a už to, že to jsou mí přátelé, což je
taky důvod proč jim věřím, jinak by to přátelé ani nebyli, kdybych jim nevěřil.
Co nemáš ráda na svých nepřátelích. Ani nevím, naštěstí snad ani žádného nepřítele nemám.
Tvůj oblíbený výrok? "To neřeš."
Už jsi..
Někdy lhal? No párkrát už jo.
Něco zapřel, abys pomohl druhému?
I na tuhle situaci už došlo.
Na sebe byl někdy pyšný? Jo byl, když se mi povedlo udělat napoprvé zkoušky.

Někdy miloval? Jistě... a ne jednou.
Někdy líbal? kdyby jednou.

A někdy něco víc?
Tohle je teda síla, čím dál soukromější otázky. Odpověď zní ne.

______________________
NUDNý: Snažím se nebýt.
NÁLADOVý:
Někdy až moc.

OHEBný: Pokud je to myšleno fyzicky tak to rozhodně ne, to jsem spíš takové nemehlo...
No a psychicky? Řekl bych, že ohebný jsem, někdy až moc.
NAIVNÍ: až nezdravě moc.
UKECANý: Jestli je ukecano st to, že dokáži s někým přes internet protelefonovat v kuse tři hodiny tak potom ano.
SAMOSTATNÁ:
trhlá Joooo docela dost, ti co mě znají mohou potvrdit.
BORDELÁŘ: Já tomu neříkám bordel, ale organizovaný pořádek. Ostatní mají bohužel trochu jiný názor...
LÍNý: Tak trochu jo, např. tenhle řetězák dělám už asi dva týdny, stále se mi nějak nechce ho dopsat, pořád to odkládám a
odkládám...

LAKOMý: Snad ani nee.
ČESTNý: Jo tak to můžu s klidným svědomím říct, že jsem.
ROZUMNý: No řek bych že jo, ale vždycky by to mohlo bejt i lepší.
ZLOMYSLNý: Jooo to umím bejt docela dost, moje drahá sestřička by mohla vyprávět...
DOBRODRUŽNý: Joooo to jsem, někdy až moc No řekněte, kdo by se jen tak nechal vyhecovat, že skočí na laně z mostu do
přehrady?
INTELIGENTNÍ: Tak číslo IQ vám tu teď z hlavy neřeknu, ale je to Takový ten průměr, vždycky by mohlo bejt i líp.
PODEZÍRAVý: Až nezdravě moc.
NAMYŠLENý: Neee jen to ne. K tomuhle nemám žádný důvod.
SOUCITNý: Jejda, nad tímhle jsem ještě nijak nikdy nepřemýšlel... No řekl bych že soucitný docela jsem.
SPOKOJENÝ: Když jsem v teple a netrpím hlady, tak už mi ke spokojenosti nechybí nic.
ŽÁRLIvVÝ: Neeeee jen to ne.

______________________
O růžové..
Líbí se ti růžová? Neeeee růžová mi příjde moc taková pro holky...
Děláš často designy s růžovou? Tak až někdy budu vůbec nějaký design dělat, tak to bude fakt kuriozita, kór s růžovou.
Oblékáš se hodně do růžové? Nooo jediné, co jsem měl na sobě kdy růžového byly nějaké miminkovské oblečky.

O modré..
Tvůj názor na modrou? Dle mého názoru jedna z nejhezčích barev.
Máš teď něco na sobě modrého?joo šusťáky
Vidíš ve snech modře věci, které modré nejsou? No jelikož si své sny nikdy nezapamatuju, tak vám přesně odpovědět nemůžu.

O zelené..
Myslíš, že zelená je jenom tráva? To určitě ne, když jsem to jednou přehnal na jedné oslavě, byl jsem pak prej zelený taky.
Uvidíš zelenou kytku od hlavy k patě? No nevím, jestli něco takového vůbec existuje?
Co se ti jako první vybaví, když pomyslíš na zelenou? Semafor na přechodu pro chodce

O žluté..
Líbí se ti žlutá? Jo nevadí mi.
A co se ti vybaví při myšlence žlutá? žluté slunce na obloze.
Zamysli se nad žlutou... Jé co tu mám teď jako napsat? žlutých je spousta věcí, je to krásná barva...
O černé..
Patří černá mezi tvé oblíbené barvy? neeee fuuuuj.
Máš teď u pc něco černého? Jo sluchátka, mp3 diktafon a flashdisk
Jak se říká díře ve vesmíru? Jooooo no bílá díra to asi nebude... Že by černá?

O bílé..
Ach bílá bílá.. (vymysli pokračování), Bílá bílá, komu by se nelíbila...
Myšlenka na bílou.. Bílá, jako padlý sníh
Znáš ze svý školy něco bílýho? Zdi, odpadkový koš, papír...
______________________
1. Co uděláš jako první, když ráno vstaneš? Vletím rovnou do koupelny.
2. Snídáš? Pokud nezaspím, tak jo.
3. Jak se dopravuješ do školy/práce? Vlakem do Brna a po Brně šalinou.
4. Co uděláte jako první, když dorazíte odpoledne domů? Použiji toaletu.
5. Jak často sedíte u PC?Když vezmu v potaz, že na pc čtu knížky tak skoro pořád když mám volný čas.
6. Jakou přezdívku máte na ICQ? Všude se snažím mít jednu a tu samou přezdívku pavelondra2005, pak se to aspoň neplete.

7. Co uděláš jako poslední, když jdeš spát? Vypnu notebook.
8. Co považujete za svůj největší úspěch? To, že jsem vůbec odmaturoval a dostal se na vejšku.
9. Jaký je váš nejtrapnější zážitek? To když jsem potkal v tramvaji dva nevidomé kolegy, kteří přistoupili v půlce cesty a
jeden se zeptal, jestli si můžou sednout, já jim řek, že je obsazeno ale že je rád pustím a ten druhej na to, "To je v pohodě
paní, zůstaňte sedět."
10. Četli jste na netu někdy něco, co vás opravdu rozesmálo? Jestli ano, tak co ;) Toho bylo, poslední věc co jsem četl a co
mě pobavila bylzveršovanej návod na použití WC.


11. Co děláte, když jste ve stresu? neustále sebou vrtím.
12. Mluvíte vždy pravdu? No tak skoro vždycky.
13. Jaká je pro vás důležitá vlastnost při výběru partnera? věrnost a upřímnost
14. Popiš alespoň jeden svůj sen ... Jo seděl jsem v kuchyni, s někým sem se bavil a najednou mi ta osoba řekla, že jsem ji
naštval a chytila mě za nohy a já zůstal viset hlavou dolů... Pak jsem se probudil.
Jinak si sny moc nepamatuju.
15. Nejhorší věc, kterou jste kdy museli udělat?No to fakt nevím, nic tak strašného aby se to dalo považovat za nejhorší jsem
ještě udělat naštěstí nemusel.


16. Proč na ten dotazník tak blbě vejráš? Protože je strašně dlouhej a ty otázky jsou fakt šílený.
17. Čuchal sis někdy ke svým ponožkám? JO parkrát jo.
18. Co by jsi dělal/a, kdyby jsi se ráno probudil/a s opačným pohlavím?.. Doufal bych, že se mi to jenom zdá, jinak bych se
totiž asi zbláznil.

19. Jaký z 5 smyslů je pro vás nejdůležitější?Nejdůležitější... hmat
20. Vaše nejoblíbenější slovo? "hustý"

Jména tří lidí, kteří ti jsou nejbližší: Jmenovat nebudu ale určitě k nim patří máma a sestra a ještě jedna osoba nepatřící
do rodiny.

Jména tří lidí, které bys raděj neznal/a: Tak to tu určitě vypisovat nebudu, myslím si, že ti dotyční to vědí moc dobře.
Znáš někoho, kdo by byl za tebe schopen zemřít? Jo, myslím že znám...
Znáš někoho, za koho bys zemřel/a Ano takoví lidé jsou.
Je hezčí být milován nebo milovat? Pro mě je hezké obojí.
Je horší být nenáviděn nebo nenávidět? Podle mě je horší být nenáviděn.
Máš raději realitu, nebo sny a představy? Občas se zasnít není špatné ale jinak žiju spíš v realitě.

Máš raději romantický filmy nebo horory? Jo tak spíše ty horory, musí tam ale pořádně stříkat krev.
Máš raději klidnou hudbu nebo hudbu, která "žije"? Když to má dobrou melodii, nebo smysluplnej text, můžu poslouchat opravdu
každou hudbu ale v tomhle případě mám spíš raději svižnější písničky.
Máš raději černou nebo bílou barvu? Jak kde a jak co. Oblečení spíše černé, jinak asi bílou.
Máš raději vícebarevné věci nebo věci jen jedné barvy? Spíše vícebarevné
Umíš se smát, i když ti není nejlíp? Ani ne, když mi není nejlíp tak mi do smíchu vůbec není.
Umíš říct, co si myslíš každému? Ne.
Představ si, že chodíš s holkou. Máte pohádkovej vztah a najednou Ti od ní přijde SMSka, že se stebou chce rozejít. Co v tý
situaci uděláš? To nevím ale asi bych se nejvíc naštval kvůli tomu, že mi to neřekla narovinu osobně, řešit takovéhle věci
přes sms je ta největší ubohost a pitomost na světě.
Přijdeš domů, usedneš ke compu a zjistíš, že nejde net. Po chvíli Ti mamka řekne, že nepude asi měsíc. Jak se zachováš? -
Neřeším, na škole mám net taky a ještě lepší než doma takže na vyřizování mailů a takovýchhle věcí dostačující.
Přijdeš do školy v novejch kalhotech o kterejch si myslíš, že jsou uplně super a padnou ti dokonale. V tom Ti kamoš řekne:
"Ježiši Kriste. Co to máš na sobě? Kde si to vyhrabal v ňákym sekáči, ne? A vždyť si v tom úplně narvanej!" Jak se v tyhle
situaci zachováš? Možná bych se pak ještě zeptal na názor několika dalších lidí, jestli si myslí to samé a podle toho bych
pak postupoval dále.
Čekáš frontu na obědě. V tom tě nejhezčí kluk chytne za zadek a řekne ti nějakou lichotku. Jak se zachováš?
Nejhezčí kluk? Tak si o něm budu myslet, že je úchylnej, nic víc a nic míň.
Pavelondra

jaksi taxi škola - drsná mp3

19. března 2009 v 14:02 | Pavelondra
I takovýhle může mít někdo názor na školu, no řekněte sami, není to zajímavé?

Šla naninka do zelí

17. března 2009 v 19:55 | Pavelondra |  knihy
Šla Naninka do zelí
Jak by to napsali:

Karel Jaromír Erben
Ráno, raníčko panna vstala
a košíček si přichystala.
"Půjdu matičko pro zelí,
k vepřové, co je v neděli."
"Ach, nechoď, nechoď na lupení,
Pepíkovi co věřit není,
chytne tě, mladý ničema
a pověst tvá bude zničena."
Nemá Nanynka, nemá stání,
pro zelí ji cos pohání,
kuchařská vášeň ji nutí
dodat jím vepřové chuti.
První lupínek ulomila,
věštba matky se vyplnila.
Josefa statná postava
koš v troskách ležet nechává.
Než záře nebe pozlatila,
svou vášeň draze zaplatila.
A za rok v košíčku - jaký žal,
Pepíček malý zaplakal.

Jaroslav Vrchlický
Byl jednou jeden Pepíček,
muž statný, vzrostlý, smělý
a na poli si nasázel
brambory, řepu, zelí.
Nanynka hezká dívka je,
veselá po den celý,
ta na lupení vyšla si
do Pepíčkova zelí.
Se zpěvem na rtech přechází
na poli dívka mladá
a natrhané lupení
si do košíčku skládá.
Netuší však, že Pepíček
tam z vršku pokukuje
a černá jeho duše již
jí brzkou zradu kuje.
A číhá tam jak lítý drak
skryt v hustém křoví v lese
a zlost mu nitrem plápolá
a brada se mu třese.
Vzal do ruky svůj hromný kyj
a hnal se dolů srázem
a mocným kyje rozmachem
jí košík rozbil rázem.

Petr Bezruč
Sto roků na pole chodila,
sto roků trhala zelí,
až přišel z Frýdku Pepíček
a složit se v zelí jí velí.
Sto roků s košem chodila,
sto roků byl košík celý,
dneska je košík pošlapán,
kdo ti ho Nanynko zcelí?
Siroty pláčí, mají hlad,
tak jako dříve ho měly.
Přijde den, z šachet jde plamen a dým,
přijde den - bude i zelí.

Marie Pujmanová
Šťastné dítě v chatrných šatičkách
na boso chodila Nanynka, dívka rozmilá.
Po poli běhala celý den.
Doma byl hlad.
Pepík, syn kulaka
na poli přepad ji.
Košík i poctivost,
všechno tak ztratila
pro hlávku zelí.
Únor vše změnil.
Na velkých lánech společně roste
pro všechny zelí.
Kulaci zmizeli, není jich více,
s úsměvem šťastným s traktorem jezdí
a s malým Pepíčkem - Nanynka - družstevnice.

Jaroslav Seifert
Mé sny a dětství bez léčky,
kam jste se náhle poděly?
Modraly se poměnečky
a Nanynka šla do zelí.
Trhala lupen po lupeni,
zpívala, světlem oděná,
až přišel Pepík - sbohem snění -
proč si ho brala, kačena?
No - dopadlo to tak, jak chtěli.
Mé srdce, jen se těžce slož.
On dostal Nánu, Nána zelí -
a na mne zůstal jenom koš.

Antonín Sova
Kdo vám pošlapal košík, kdo?
kdo v posledním stisku léta
v stříbrném soumraku
za lehké závoje mlh skryl slzy loučení
a nechal se hladit laskavými prsty břízek?
Jen José stojící za sosnou
tak zářící v západu slunce
- spojení rukou a srdcí.
Kdo vás nechal, nevděční,
skrýti si tvář v chladivém zelí?
Proč nutíte polibky vlahé rty
šeptati zmlkle v přemýšlení?
Kdo vám pošlapal košíček?

Otokar Březina
V šílených vírech nekonečných závratí,
zahořklým popelem věčných soumraků,
tisíce mlčenlivých duší jako opilci prokletí,
vešla jsi ty - dokonalá v zelí zázraků.
A hudba pramenů na napjatých nervech
hrajících krvavé sonety
v pošlapaném koši extase,
v étheru bezedných propastí
a v bledých par přízraků.
Před velkými dveřmi Poznání
stáli tu mlčky,
On, Ty a zelí.

Vítězslav Nezval
Poema
Bylo to jednou z jitra v neděli,
Nanynka, které přezdívali Nelly,
šla trhat zelí, zelí, zelí.
Bylo to zelí - nebo bolehlav.
Dopitá láhev. Deset černých káv.
Rodí se báseň. Haf, haf, haf.
Zavřená kniha. Otevřený hrob.
Doluji verš jako zlatokop.
A košíček je trop, trop, trop.

Francois Villon
Balada o couravé Nandě
Lisetko, Žando, Marvelli,
Fanetko, Káčo uličnice,
páteři, žáčci nesmělí,
namalované krasavice,
stírejte slzy, palte svíce.
Zní poslední má serenáda.
Couravé nandy není více -
vzpomeňte na ni, na neřáda.
Ty její horké pocely,
ten žár, když vklouzla do světnice,
a vyváděla v posteli,
žes zapomněl i na štěnice.
To byla k sakru milostnice.
A měla vám mě holka ráda.
Byla jak burtskej ořech v mlíce -
vzpomeňte na ni, na neřáda.
Zrovna minulou neděli
vyšla, jak byly tyhle hice,
pytlačit někam do zelí.
Přišel tam Pepík, zblejsk ji v trice
a dal jí košem do palice.
Chudinka, byla ještě mladá,
zhasla hned jako malá mšice -
vzpomeňte na ni, na neřáda.
Poslání:
Nožičky měla gazelí,
široké boky, úzká záda
a teď je, chudák, s anděly -
vzpomeňte na ni, na neřáda.

Vladimír Majakovský
Ratata bum
hromy
třeskly,
Nanda se
pro večeři
krade.
Loupežník v zelí
drzý,
smělý,
na ni tam číhá.
Tma je
všude.
Rozlámal košík.
Rozkop jak smetí.
Přes pole
zleva
levá
levá
Krasnoarmějci
letí.
Přilehnou k líčku
na políčku,
zadrhnou kulaku
kol hrdla smyčku.
Za všechny,
za Rus,
za Revoluci.
Za krásu dychtivou
bubnujte
kluci.
Kdo je tu pánem,
kdo tady
velí?
komisař rudý
rozkročen
v zelí.

VÍTĚZSLAV HÁLEK
Vyběhla Nána do zelí
ve košilaté úběli
a zelíčko jí v rozkoši
se zelenalo ve koši.
Když tu blízko, blizoučko
jak kráčí stránkou maloučko
je slyšet hrubé mužské lání
jako když hromy zuří na ni.
I ulekla se Nanynka
třásla se jí kolínka
a ký to div a ký to žal
sám sedlák Josef před ní stál.
Jak ulekla se chudinka
předrahá naše Nanynka
leč Josef - pravý český syn
stál tiše - jako bernardýn.
Zmámen lepou krásou její
usmál se na ni příjemněji
a ač byl dříve hromoval
zelíčko sám jí našlapal.
Že při tom košík přišel zkrátka
to už je zas jiná pohádka
jak ti dva na troskách košíčku
si dali sladkou hubičku.

JOSEF ŠKVORECKÝ
Tahleta historka: Malý Joe s černou Nannie,
to není pro váš vkus, má drahá milostpaní,
dyť proti tomu Faust je dětský povídání!
A vono je to tak: když je tu plno hrůz,
člověk je nabitej jako ten nukleus
a na to je ten lék: Jen blues! Jen blues! Jen blues!
Nannie jde s košíčkem do zelí, sotva tuší,
že je tam Malej Joe, inženýr lidskejch duší
a že má Malej Joe ze všeho spleen a muka.
A Joe ji uviděl za kouře marihuan
a řekl: "Hej, Nannie! Dej si tu taky šluka!"
Nannie! S tou nezabral dosavad sám Don Juan!
Joe zmáčkl saxofon a už se valí swingy,
nad zelím synkopují rytmy saxofonní,
hyena žíhaná jde s klokany a s dingy,
s chilskými kondory swingují škorpióni,
i s krajtou tygrovitou cloumá oktopus,
kudlanky nábožné řvou: Blues! Jen blues! Jen blues!
Po zelí rozlil se swingbluesjazz: Šmyk! Šmyk! Šmyk!
Swing a scatt valí se s riffy, jak hudba z ráje,
Malej Joe, inženýr, šílenej varhaník
v píšťalách Nanniech kostí vzteklou fugu hraje!
A swingy: Jazz! Jazz! Jazz! To člověk nemá zdání,
co uměl saxofon udělat z černé Nannie!
Milostpaní, to je už tanec svatého Víta,
jak Nannie po zelí jak na Sabatu lítá
a po košíčku Joe swinguje synkopou:
Jen blues! Jen blues! Jen blues! Valí se potopou.
Dyť jsem vám povídal, vy milostivá paní,
že co zná Malej Joe, nemáte ani zdání,
že proti tomu Faust je dětský povídání!

KAREL HYNEK MÁCHA
Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj, byl zelí čas,
do zelí Nanynku zval ptáků hlas,
kde borový zaváněl háj!
Za růžového večera,
Nanynka sličná před polem zelí sedí,
jak amarantu zkvetlá nádhera
v ouplné lůny záři hledí,
čeká jen, až mrak lůnu zakryje,
kytičku zelí si pak uvije.
I košíček si k outlým ňadrům tiskne,
po nebi hvězd se zlaté pásmo blýskne,
konečně! Černý mrak zakrývá lůnu všade!
Nanynky bílý stín již do zelí se krade!
Leč běda! Mrak se protrh´, lůny zář
známou jí osvítila tvář:
i klobouk, na něm pero, i to kvítí,
a pod ním oko jež se svítí!
Toť Pepíček, toť on, toť strašný lesů pán!
Nanynka v ňádru cítí mrvení
a vlastních kolen strašné zachvění!
On, Pepíček jest jí za ženicha dán!
Ach, na zem krásnou, na zem milovanou,
zelí rodící a zelím požehnanou,
za lůžko svatební jim vykázanou
Nanynka s Pepíčkem padají na ni.
Daleká cesta! Marné volání!
Tu svatojánských mušek mluví zář:
"My za svíčky půjdeme na oltář."
I žab se z bažin hlásí zjev:
"My odbudem svatební zpěv!"
A z hejna nočních ptáků slyšet hlas:
"My na svatební přijdem hodokvas!"
Ze zelí mluví bílé lupení:
"My usteleme lůžko svatební!"
A hlasem rosy šumí každý kout:
"Náš bude panenských slzí proud!"
Čas vážně mluví ve tmě smrákavé:
"Já zhojím rány krvavé!"
Večerním májem sladký stín
omamnou vůní k bílé lůně stoupá.
V jezero stopen modrý klín
rozbitý košíček se houpá!
I v smutném zraky Nanynky dvě velké slzy stály.
Ku mrakům promlouvá: "Vy, kteří jdete z dáli,
vy, kteří během svým hledíte do zelí,
to, co jste viděli, vidět jste neměli.
Mé zemi milované vyřiďte můj vzdech,
o co mne oloupil života krutý běh:
Zkrocené dívky vzdor, vyhaslý panny hněv,
strhané sukně cár, živůtku prasklý šev,
zmuchlaných vlasů proud, sladkost panenských hrůz,
kalhotek šňůra fuč,
toť mládí mého zašlý čas!
Byl pozdní večer, první máj
u zelí sladce voněl háj,
k lásky hrám zval hrdličky hlas:
Hynku! Pepíčku! Nanynko!

VOSKOVEC A WERICH
V Kordilérách o zelí je nouze
to se draze platí nugety.
Šerif Pepek odepřel své touze
dát si v krčmě svůj gin prokletý.
V laguně si raděj hlídá zelí,
zlatokopové, to jsou bestie,
Bohu by ukradli kostel celý -
tady platí zákon prérie.
Pepa, kolt za pasem, chrápe,
k bisonu se kojot sápe,
sup se vznáší ve výši
sem tam chrastí chřestýši.
Od atolů mustang sem harcuje
a na něm squaw sedí rozkvetlá.
Koníčka u zelí zastavuje
a hned hbitě skáče se sedla.
Nanda, mladá squaw Nanda,
vaří pro zlatokopy,
když přijdou zpět z roboty.
Má nápad smělý, nakrást si zelí,
ta o co neupadne,
to neukradne.
Magii prý Nanda nosí v těle,
panenství jí dává posily,
všichni borci v Oklahomě celé
špičáky si o ni zlomili.
Pepkovi jen smích se tváří přelil,
cigaretu zkroutil v pravici,
Nandě košík z ruky odestřelil
koltem, který třímá v levici.
"To je, Nando, malá lekce!"
Cigaretu slepil lehce,
a pak sirku vylovil,
o botu ji zapálil.
Ale Nanda, ta magická míla,
ta je vychovaná ke skutku,
kol mu z ruky bystře odstřelila
pistolí, co nosí v živůtku.
Nanda, mladá squaw Nanda!
Na všechno hned jde krátce,
je paní situace.
Z kulek i z prachu je prostá strachu,
bojovná jak lvice
nezná kaprice!
Druhá kulka - cigareta ze rtů
Pepíkovi spadne střelena!
Ó, Manitou! Nanda nezná žertů,
kdepak lvice, když je dotčena!
"To je, Pepku, zase moje lekce,
se mnou nesmíš dělat podrazy!
To máš za ten koš!" A v smíchu křepce
k mustangovi zase odchází.
Vzduchem se však cosi mihne,
kol ňader ji laso švihne -
co se vzdorem naděláš,
když na pažích smyčku máš?
Pepek, úsměv a klid Angličana
hledí vzteklé Nandě do očí!
Jeden úsměv, a zkrocená Nána
kol krku mu paže otočí!
Nanda, mladá squaw Nanda!
Láska jí srdcem koulí,
to je squaw všemi couly!
Už nad košíčkem nemžikne víčkem -
tak happy-end tu slepil
mužný sex-appeal!

FRÁŇA ŠRÁMEK
Nanynko, víš, že Pepíček
nechce tě potkat v lese?
Že prý své srdce ten tvůj rek
v tom lese neunese!
On je však kousek filuty
to má jenom strach tajný
že by ho v lese mrzutý
načapal starý hajný.
Naoko, pranic netušíš
jdeš tam s košíčkem v ruce
a Pepíčkovi rovnou vstříc,
na krk mu padáš prudce!
Pak spolu jdete do zelí
kde jste se políbili.
Neříkej mu už: "Příteli!"
Říkej mu: "Ty můj milý!"
Tak díky té tvé ženské lsti
Pepík je už tvůj hošík!
Za to máš jiné starosti:
co tvůj rozbitý košík?
Ještě je měsíc nad řekou,
stříbrný vítr vane.
Oj! Hrozny vína rozkvetou,
Nanynko! Tvář ti plane!

KAREL KRYL
Rosa už navlékla
perličky do růžence
a jitro za světla
vyčkává na milence.
Nad zelím stíny dva
splývají jeden v druhý,
hádanka podivná
pod květem jitřní duhy.
Ani v té vzpomínce
ty stíny nevypoví,
který je Nanynce
a který Pepíčkovi.
Dvě srdce pod jednou
našla si k štěstí klíček,
jestliže prohlédnou,
vzpomenou na košíček?

SOCIALISTICKÝ REALISTA
Točí se kola továren.
Točí se kola družstevních traktorů.
I transmise v dílně si zpívají.
Zvesela horníci fárají do dolů.
Ó hé, skřivánku na obloze jásej!
Ó hé, zítra je Svátek Práce, 1. Máj!
Ó hé, z nás každému je dnes už jasné.
kdo nejde s náma - jde proti nám!
Kam dohlédnou naše oči,
zem naše překrásná, nově oděná!
Radostně tu dětský smích hlaholí
a nový život teď pro všechny vykvétá!
Ó hé, skřivánku.
Jen zavilý kulak Josef
týrá koně zapřažené do pluhu,
ale jeho malá dcerka Nanynka
žehlí si už rudý šátek do průvodu!
Ó hé, z nás každému je dnes už jasné.
kdo nejde s náma - jde proti nám!
Pavelondra

Barbie-girl

17. března 2009 v 17:51 | Pavelondra |  hudba
Tohle je fakt hustej remix.

spřátelko

16. března 2009 v 9:40 | Pavelondra |  spřátelené
chci spřátelit
http://wwwstargatesg1.blogspot.com/
Píše o seriálu Stargate, což je dle mého názoru velmi vydařený seriál, jeden z mála.
Pavelondra.

Polednice a ti další

16. března 2009 v 9:15 | Pavelondra |  hudba
Moji milí, rozmilí.
Tak sem dávám další várku odkazů na pár zajímavých mp3.
Jde o pár parodií a mixů, které vznikly na brněnském radiu Kiss hady v ranní show s Borkem, Edou a Alenou, Bohužel tuto relaci nedávno zrušili, je to škoda, protože některé ty parodie jsou fakt povedené.
1. polednice
Rapová verze Erbenovy básně smíchaná s refrénem písně Vodopády od skupiny Chaoss
http://pavelondra.sweb.cz/polednice.mp3
2. o jídle
Tak trochu přetextovaný song od Zuzany NOrisové
http://pavelondra.sweb.cz/jidlo.mp3
3. vánoce s Borkem a Edou
Několik dětí píše ježíškovi dopisy, copak jim na to Ježíšek odopví? Nedoporučuji poslouchat silně věřícím lidem.
http://pavelondra.sweb.cz/borek.mp3
4. už zas budó svátky.
Další předělávka, tentokrát známé vánoční písně Johna Lenona so thisi is Christmas.
http://pavelondra.sweb.cz/vanoce.mp3
5. revoluční poezie
A na závěr chvilka pro poezii.
http://pavelondra.sweb.cz/poezie.mp3
tak ať se líbí, těším se na komenty.
Pavelondra

pozor pozor, velké oznámení!

16. března 2009 v 8:49 | Pavelondra
24. dubna, což je poslední dubnový pátek, od osmi večer, bude v Brně v hospodě u Šošona skupina blaf: http://www.blaf.cz, 200 korun za lístek, tuto info rozšiřujte dál, zájemci pište na icq, skype a mail.

dechovka... ale trošku jinak

14. března 2009 v 15:19 | Pavelondra |  hudba
Dechovka moc pópulární dnes není, ale co říkáte tomuhle, docela nářez.
Pavelondra.

Harry Potter a Princ dvojí krve

8. března 2009 v 22:08 | Pavelondra |  filmy
Tak nám posunuli termín vydání šestého filmu o Harrym Potterovi až na 26.07.2009.
Naštěstí si pánové ze společnosti Warner uvědomují, že pro fanoušky je to dlouhá doba a zásobili nás hned třemi skvělými trailery.
Všechny tři sem dávám jako videa z youtube ke shlédnutí.
1. trailer
2. trailer

3. trailer


futsal po druhé - první zápas

8. března 2009 v 21:10 | Pavelondra |  hry
jak dopadl náš první zápas?
Sice jsem hrál jako náhradník, ale to mi vůbec nevadilo, mohl jsem si tak vyzkoušet jak hru v obraně tak v útoku.
Obrana je dle mého názoru jednodušší, jde jen o to nepustit pokud možno mičudu k vidícímu brankáři a pokud už se míče zmocníte, tak jako obrana by jste jej okamžitě měli přihrát útočníkovi.

Zato hra v útoku už je něco jiného, když se u míče sejdou tři hráči, je to opravdu síla a při poslední hře došlo i k drobným zraněním.
Ale ten pocit, když kopete na bránu je prostě úžasnej. Bohužel se mi nikdy gól nepodařilo dát, když jsem naposledy střílel tak chybělo zasra... deset cenťáků a byl by v bráně.


váš Pavel.

vlastní dojmy z tunisu

8. března 2009 v 0:31 | Pavelondra |  poušť
mé vlastní vyprávění o poušti
Doufám, že mě neukamenujete za můj příšerný slohový styl a taky za to, jak tenhle text bude dlouhý, zážitků bylo hodně a já nechci nic vynechat.

odlet z Brna, poprvé na africkém kontinentu, první hodiny v hotelu
Naše saharské putování začalo dne 15. března roku 2008 na letišti v Praze Ruzyni, kam jsme se já s mamkou dopravili vlakem z Brna. Cesta do Prahy proběhla kupodivu klidně, vlak neměl překvapivě žádné zpoždění, možná ty české dráhy nejsou zas tak špatné, jak se zdá.
Zato v Praze na Ruzyni už to začalo být zajímavé, nejen, že to tam vypadalo, jako by se všichni najednou rozhodli odstěhovat se do zahraničí, tak narváno tam bylo, navíc se u mě projevila cestovní nervozita, takže jsem se velice blízce seznámil s místními veřejnými toaletami, o čemž se zde opravdu nebudu rozepisovat.
Po téhle nepříjemnosti jsme již ale nastoupili do letadla a čekal nás skoro dvouhodinový let na ostrov Gerba.
Tam jsme přistáli někdy kolem jedné ráno, hned první věc, která mě příjemně překvapila bylo počasí, v česku bylo nechutně deštivo, zato na Gerbě bylo kolem 20 stupňů a nebe bez jediného mráčku, no prostě idylka.
Po příjezdu na hotel jsme se ovšem moc nezaradovali, ve dvě hodiny ráno nám průvodce oznámil, že z Gerby odjíždíme už v pět ráno, takže na spaní jsme měli všehovšudy dvě hodiny a něco.
Za tu chvíli toho člověk opravdu moc nenaspí, takže když jsme okolo páté vyjížděli z hotelu, moc jsem toho nevnímal a výklad průvodkyně, která se snažila v autobuse nás něčím zaujmout jsem poslouchal jen s největšími obtížemi.
Jediné, co si pamatuji je přejezd z Gerby na africkou pevninu do Tunisu, přes pět kilometrů dlouhou cestu, kterou zde postavili již starověcí Římané.
Dále si už vybavuji jen, že kolem cesty bylo všude spousta olivovníků, sem tam nějaký ten velbloud a to bylo vše.

první den v Tunisu - místní obyvatelé, poprvé na poušti
První zastávku na toaletu jsme udělali v jednom zapadlém městečku, jehož největší zajímavostí byly troglodyty, domy napůl zakopané do země. Jeden takový jsme si mohli prolézt, strašně to tam páchlo, všude bylo plno písku a hlavně koček, které se motaly pod nohama a byly dost agresivní, hned po prvním pokusu k jedné se přiblížit jsem utržil škrábnutí, které mi vydrželo po celý zbytek týdne... Nádherný začátek.
První pozitivní věc toho dne se stala naštěstí hned v onom malém zapadlém městečku.
Místní Arab, který tam vybíral vstupné byl velice společenský týpek a jelikož já se svým průvodcem jsme fakt nepřehlédnutelná dvojice, padl jeho zrak hned na nás.
Naštěstí uměl dobře anglicky, takže jsme se dobře domluvili, začal nám vyprávět o tom, jak se v takovém zapadákově žije a hned nám začal akčně nabízet vodní dýmku, což bylo samozřejmě něco pro mě, neváhal jsem a hned si s ním zakouřil (první naše fotka).
Po tomhle zážitku se mi nálada zlepšila, takže zbytek cesty v autobuse jsem nespal, naopak jsem si začal všímat ostatních spolucestujících co s námi seděli v autobuse.
Nejvíce mě zaujala ukrajinská skupinka, Saša, Taras a jejich kamarádka Olga, ti sebou měli šestiletou holčičku Julii, když jsem si uvědomil, že ta s námi bude muset absolvovat celý ten týdenní pochod, jenž bude bezesporu velice vyčerpávající, docela jsem ji obdivoval, že se s námi odvážila jet.
Po další hodině jízdy jsme konečně dorazili do cílového místa, městečka Dous, kterému se také příhodně říká Brána do pouště.
Bylo již skoro poledne, slunce proto pálilo tak, že jsme byli rádi za každý kousek stínu.
Navíc ve velice suchém vzduchu poletovaly snad tuny místního jemného a proto dost nepříjemného písku.
Naše kroky tudíž vedly do místní prodejny šátků, jimž se zde říká šéš a jež se omotávají kolem hlavy a obličeje jako ochrana před pískem.
Tyto šátky byly tedy povinností pro každého.
V Dous se nestalo nic zajímavého, bylo to malé ale zato dost rušné městečko, všude bylo plno Arabů, kteří po sobě pořvávali a někam spěchali a všude bylo také plno motorek, které mi dost připomínaly staré dobré pionýry, ty po sobě troubily o sto šest, takže hluku si zde člověk opravdu užil.
Po asi půlhodině čekání konečně dorazily naše jeepy, pomocí nichž jsme se měli přepravit asi 100 Km do pouště, kde na nás čekali velbloudáři se svými čtyřnohými svěřenci.
Za zajímavost považuji jednu místní zvláštnost.
Představte si okraj pouště, cesta nikde žádná, všude samé duny a na posledním domu, který vypadal, že se každou chvíli zřítí byla nakreslená značka (konec dálnice, nejvyšší povolená rychlost 50 km/h)
Cesta jeepem bylo to nejhorší, co mě za celý pobyt na poušti mohlo potkat.
Poskakování z duny na dunu se mi sice líbilo, bylo to jako na horské dráze s tím rozdílem, že tahle jízda trvala téměř čtyři hodiny.
Ostatní mé nadšení bohužel nesdíleli, ukrajinská skupinka, která jela s námi v jeepu byla sice velice veselá parta, zato mámu, která předchozí noc nespala, začala příšerně bolet hlava již po první půlhodině jízdy, takže s ní nebyla kloudná řeč a většinu cesty prospala.
Mě se usnout podařilo vždy jen na moment, pak pokaždé přišla nějaká větší duna a já se s trhnutím probudil. Navíc mě za nějakou dobu začal docela dost dráždit písek, který si vždycky nějakou skulinu dovnitř našel.
Po první zastávce jsem ale seznal, že náš jeep na tom zas tak špatně nebyl, když jsme zastavili, ze sousedního auta se vypotácela jedna z dam, která s námi cestovala a v zápětí se na písku před ní objevila její snídaně.
A takových bylo více, především šlo o spolucestující něžného pohlaví.
K hoře Tembain jsme nakonec dorazili asi s dvouhodinovým zpožděním a tak na nás nečekal žádný teplý oběd ale jen studený salát, po oné čtyřhodinové cestě bych byl ovšem schopen spořádat cokoliv.
Po obědě, tedy spíš svačině se s námi řidiči jeepů rozloučili, vyhodili nám na písek zavazadla a odfrčeli si to zpátky do civilizace.
Bylo na čase seznámit se s našimi průvodci velbloudáři a jejich zvířecími druhy.
První věc, kterou jsem o velbloudářích zjistil a ta mě vůbec nepotěšila bylo, že ani jeden z nich neuměl slovo anglicky, hovořili arabštinou a francouzštinou, ani jeden z těchto jazyků bohužel neovládám.
První dojem, který jsem z nich měl byl však velice dobrý, což ovšem neplatilo o velbloudech, kterých jsem se bál, žádného jsem předtím nikdy neviděl.
Zatímco tedy velbloudáři chystali velbloudy na naši první etapu cesty do pouště, podnikli jsme s mámou malé kolečko okolo našeho stanoviště.
Byl to velice zvláštní pocit, všude kolem jen písek a písek, ten se pod nohama propadal tak, že vylézt na malou písečnou dubnu se ukázalo jako velice obtížné, stále jsem se propadal dolů.
Výhodu to mělo však tu, že kolem nebylo nikde nic, do čeho bych mohl vrazit a ublížit si tak, po chvíli jsem se tedy osmělil a vyzkoušel běh po dunách, velice se mi to zalíbilo a kdykoliv jsme pak někdy zastavili tak jsem si vždy chvíli zaběhal.
Po deseti minutách blbnutí v dunách už byl čas na návrat, velbloudi byly přichystaní, svázání a na zádech měli naše zavazadla.
první etapa, večer a noc v poušti
Nastal tedy okamžik, kdy jsem měl poprvé nasednout na velblouda, velbloudář, který se asi teprve v té chvíli dozvěděl o mé zrakové vadě vypadal dost zděšeně a bál se, jestli cestu zvládnu, čímž mi odvahy taky moc nepřidal.
Naštěstí jsem měl již předtím nějaké zkušenosti s jízdou na koni, takže jsem za chvíli seděl na velbloudovi mezi mou a mamčinou krosnou a ještě spolu se dvěma dekami.
Z první etapy si toho moc nepamatuji, vím jen, že v prvních deseti minutách jsem měl pocit, že musím každou chvíli sletět dolů, obzvláště ve chvílích, kdy jsme slézali nějakou větší dunu.
Naštěstí můj průvodce, který za sebou kromě mého velblouda vedl ještě další dva s nákladem nám začal vybírat cestu, po které nebylo tolik prudkých kopců dolů, takže za chvíli už jsem si na jednotvárný velbloudův pohyb zvykl a po celodenním vyčerpání jsem začal usínat, naštěstí jsem neusnul, nevím, jestli bych se pak na velbloudovi udržel.
Ten den jsme naštěstí jeli jenom kousek, takže jsme už za hodinu zastavili na místě, kde jsme plánovali přenocovat.
Když jsem polo slezl, polo spadl z velblouda, zjistil jsem se znechucením, že jsem si nějak divně sedl takže jsem po té jízdě měl pěkně ztuhlé a bolavé nohy.
No co, nejsem žádná chcíplinka, takže jsem se protáhl a za chvíli bylo již vše v pořádku.
Mezitím už velbloudáři začali rozdělávat oheň a chystat z našich zásob večeři, ta byla stejná každý den, skládala se z polévky s kuskusem a jako druhé jídlo byl kuskus buď s masem nebo nějakou zeleninou.
Ten první večer se po jídle už nic nedělo, všichni včetně zvířat a jejich průvodců toho měli plné zuby, takže jsme si jen vytáhli matrace, deky a spacáky a ulehli na duny k našemu prvnímu spánku na poušti.
Já kupodivu nemohl dlouho usnout takže jsem jen tak ležel a poslouchal zvuky pouště. Tedy těch zvuků moc nebylo, kromě občasného odfrknutí velblouda panovalo na poušti absolutní ticho.

průběh dne, některé zajímavosti
Popisovat dále každý den je zbytečnost, všechny byly téměř stejné, takže jen takový všeobecný přehled.
- 06:00: Začali se budit velbloudi a to za velkého frkání, které mě vždy také probudilo
07:30: velbloudáři rozdělali oheň a začali chystat snídani, v té chvíli se probudil i zbytek naší skupiny.
08:00 až 08:30: Ranní hygiena.
Hygiena na poušti je kapitola sama pro sebe, rozhodně to není nic pro lidi, kteří se neobejdou bez splachovacího záchodu, teplé koupele každý den a podobných vymožeností civilizace.
Všechny tělesné odpady končily zahrabané v písku na úpatí nějaké duny na omývání obličejů a rukou jsme používali navlhčené ubrousky a vodu na čištění zubů jsme si nosili v petkách. Ono i to čištění zubů bylo dost provizorní, no řekněte, jak by vám bylo příjemné, kdyby vám pří drhnutí chrupu pod kartáčkem neustále vrzal písek?
09:00 až 09:30: snídaně.
Tak jako hygiena, i jídlo je na poušti kapitola sama pro sebe.
Rozhodně nečekejte něco jako teplé párečky, smažená vajíčka, nebo dokonce toasty.
Nic takového, hlavním jídlem tu byla placka složená z mouky, soli a vody.
Tato směs se rozhnětla, zahrabala do žhavého popelu a výsledná placka se pak vytáhla a rozlamovala na menší části.
Samozřejmě to, že při jejím požívání vám v zubech občas skříplo zrnko písku nebo popela není nic, nad čím by se měl někdo pozastavovat.
K plackám, kterým místní říkají chops se obvykle podával trojúhelníčkový sýr, marmeláda, nebo podobné dovezené potraviny, já osobně jsem však dával přednost směsi oleje a harysy, což je místní, extrémně pálivé koření.
ˇŘíkal jsem si: "Přece nebudu pořád jíst trojúhelníčkový taveňák, toho mám z domu opravdu dost."
10:00: Odjezd
V deset ráno jsme už byli všichni po snídani a mohli jsme vyrazit na další část naší cesty.
Já osobně jsem většinou jel na velbloudovi, ne že bych byl taková chcíplina ale přece jen, jít pěšky mezi dunami není nic lehkého a to ani pro mého průvodce, který se nemůže rozhlížet po krásách okolí, ale dávat i za mě pozor kam šlapu, abych si někde nevyvrtl kotník nebo něco podobného.
Na velblouda jsem si zvykl rychle, takže brzo už nebylo tak obtížné sedět, nemusel jsem dávat takový pozor abych nesletěl a mohl jsem se věnovat jiným věcem.
Bohužel, jak jsem již řekl naši arabští průvodci neuměli jinak než francouzsky a arabsky, takže na nějakou konverzaci s nimi jsem mohl zapomenout, jediné co mi tak zbývalo při cestě na velbloudovi bylo přemýšlení o všem možném i nemožném.
Od desíti ráno do dvou odpoledne jsme vždy ujeli dvě, nebo tři etapy, to podle terénu, mezi kterými byly čtvrthodinové přestávky na pití a odpočinek.
13:30 až 15:00: povinný polední odpočinek, oběd
K obědu jsme mívali opět kuskusovou polévku a k tomu nějaké ovoce, většinou pomeranče nebo mandarinky.
Výjimkou byl hned druhý den po našem příjezdu, kdy nám velbloudáři připravili parádní salát s olivami a tuňákem.
Po obědě jsme zalezli pod keře, přes které ještě Arabové natáhli deky, takže nám zajistili největší pohodlí jaké jen mohli.
Při tomhle poledním odpočinku jsem se postupně začal seznamovat s ostatními spolucestovateli, což díky mému zrakovému handicapu nebylo nic lehkého, ženy, kterých tu byla většina jsem si plet ještě do půlky pobytu.
15:10 až 18:30: odpolední etapa
Pak jsme vždy cestovali až do večera, zase se dvěma nebo třemi přestávkami na pití, vše probíhalo jako ráno, jen s tím rozdílem, že k večeru se již ochladilo a začalo více foukat.
18:30: konec cesty:
Kolem půl sedmé jsme vždy dorazili na naše spací stanoviště, velbloudáři odstrojili zvířata, která to vždy komentovala spokojeným frkáním a dalšími velbloudími zvuky.
Pak následovala vždy večeře a po ní nás naši arabští společníci obvykle obveselovali místními písničkami, při kterých se sami doprovázeli na bubny a píšťalky.
Nejednou tato divoká hudba strhla naše spolucestovatelky k bujarému tanci, obzvláště, když vždycky po večeři kolovala kolem táboráku nějaká ta tulamorka nebo slivovička.
No a pak se šlo spát, ale i při večerní hygieně si člověk užil srandy až až.
Naše dámské osazenstvo bylo velmi bezprostřední a já jelikož jsem byl velice nenápadný a nikdo si mě mnohokrát ani nevšiml jsem se tak od děvčat dozvěděl mnohdy velice podrobný popis toho, jak hodlají svou mnohdy velmi intimní hygienu provádět.
Naštěstí holky nebyly žádné puritánky, takže když jsem je na sebe nenápadně upozornil, a taktně jsem jim oznámil, že vše slyším, braly to s humorem.

Jezero a návrat
Jestli se teď divíte tomu, jak jsme ten týden mohli vydržet bez větší koupele, uklidním vás, ve středu večer jsme totiž dorazili k termálnímu jezeru, s teplotou kolem 36 stupňů, ve kterém jsme měli možnost se po dlouhé době konečně vydrhnout.
Bylo to zrovna v půli našeho pobytu, což byl krizový den a opravdu se to projevilo na všech, nejen na nás Evropanech ale i na velbloudářích a jejich zvířatech.
Bylo to asi tím, že jsme ten den museli urazit opravdu velký kus cesty, takže k jezeru jsme dojeli opravdu pozdě.
Pak už to ale šlo ráz naráz.
Pomalu jsme se začali vracet k Tembainu, kde nás v pátek ráno za velice deštivého počasí čekaly naše jeepy.
Do hotelu Garden-park na Gerbu jsme dorazili v pátek k večeru celí zmožení z celého toho putování a všichni se okamžitě vrhli do koupelen, aby ze sebe dostali všechen ten písek.
Sobotu jsme pak měli na to, abychom svým příbuzným a přátelům koupili nějaké ty suvenýry, za tím účelem jsme navštívili nedaleké tržiště, kde byla hlava na hlavě, všude vyřvávali prodavači, přemlouvali nás ať jdeme k nim a nad tím vším do nás pralo africké slunce.
Nakupování v arabských zemích je fakt síla, je tu nepsaným pravidlem, že pokud chci něco koupit, s cenou, kterou prodavač udává se nesmíte spokojit, takže je nutné smlouvat a smlouvat.
Vybaveni nákupy jsme se vrátili do hotelu, já si ještě na chvíli skočil do místního bazénu, na moře zas tak teplo nebylo a pak nás již čekala cesta na letiště.
Poslední pohled na africké slunce, poslední závan teplého afrického vzduchu a letadlo se s námi zvedlo a zamířilo zpět do Prahy.
velký omyl
A na závěr jedna kuriozita.
Při odletu z Gerby jsem nahlašoval, že jsem zrakově postižený, takže jsem měl možnost nastupovat do letadla jako první a sednout si na přední sedadla, vyhnul jsem se tak tlačenici mezi ostatními a i při výstupu v Praze bylo vše mnohem jednodušší.
Zřízenci na Gerbě, kteří nejspíše hlásili do česka, že jsem postižený se však zapomněli zmínit o mé zrakové vadě.
Výsledkem tedy bylo, že když jsme se po dvouhodinovém letu vyhrabali v Praze na Ruzyni z letadla do deštivého českého počasí, čekal u vstupu do odbavovací haly zřízenec s invalidním vozíkem, který jak jsem si se smíchem uvědomil tam byl nachystaný pro mě.
Zřízenec vše naštěstí pochopil a tak jsme nakonec aspoň byli první na odbavení a naše příruční zavazadla se od letadla vezla na vozíku.
A to je vlastně vše, cestu z Prahy do Brna popisovat nebudu, do Újezda jsme dorazili v jednu ráno, doma na nás čekaly naše teplé postele, moje sestra s právě upečenýma bramborama a samozřejmě náš čtyřnohý kamarád, pes Dick.

fotky z pouště

7. března 2009 v 21:18 | Pavelondra
fotodokumentacve
Sem na blog dávat fotky nebudu, přijde mi to zbytečné, když už na netu existuje docela rozsáhlé fotoalbum a to na adrese picasaweb google
Pro zrakově postižené kolegy mám dobrou zprávu, ve fotoalbu ve složce sahara2008Zdenka najdete 30 fotografií a u každé je popisný komentář takže z toho taky něco budete mít.
Pavelondra

úvod

7. března 2009 v 21:12 | Pavelondra |  poušť
o výletu do pouště
Uplynul právě rok od akce, která, dovolím si říct, ve mě zanechala nesmazatelné stopy.
Právě před rokem se vydalo asi 20 dobrodruhů na týdenní putování po největší poušti světa.
V této sekci bych chtěl zveřejnit:
1. své postřehy z tohoto výlwetu
2. fotografie z pouště
3. jako bonus pár básniček s pouštní tématikou.

Goťák, ale trošku jinak

7. března 2009 v 9:40 | Pavelondra |  hudba
Tak kdyby takhle Kája zpíval furt, tak bych ho i začal možná poslouchat. No schválně poslechněte si a napište mi koment, co na to říká
te?

Tomb_hunter

6. března 2009 v 10:47 | Pavelondra |  hry
Konečně jedna pořádná hra pro zrakově postižené.
Jedná se o side-scroller hru, chodit se dá jen doleva a doprava.
V této hře se v každém levelu vyskytuje spousta pastí, potvor, ale také zbraní, lektvarů a dalších užitečných věcí.
Úkolem je každý level projít, nenechat se zabít nebo se někde neutopit, nespadnout nebo neuhořet.
Zatím vyšlo jen demo a to ještě v betaverzi ale i tak doporučuju si to zahrát, už první level je dost těžkej.
Pozor! aby hra fungovala je nutné vypnout veškeré odečítače, hlavně jaws dělá bordel.

další spřátelko

6. března 2009 v 10:13 | Pavelondra |  spřátelené
Přidávám zde odkaz na další spřátelený blog.
Píše jej Evi a najdete zde povídku portrét pro Bradavicu a další zajímavé věci.